Plyn jako ochránce a záruka kvalitně odvedené práce

Svařování je možné provádět s použitím různých technologií, které pro správné fungování potřebují ochranný plyn. Tavné svařovací postupy by bez těchto ochranných plynů nebylo možné realizovat. Vysvětlíme vám, který ochranný plyn použít při různých svařovacích procesech. 

Plyn jako pomocník

Ochranné plyny při svařování pomáhají k dosažení stabilních a dokonalých svárů. Jsou nezbytné při svařování MIG/MAG, TIG a plazma. Ochranný plyn zabraňuje chemické reakci atmosféry s tavnou lázní. Oblouk zapálený mezi elektrodou a základním materiálem, který taví kov je plynem chráněný. Svařování v ochranném plynu je možné provádět s inertním ochranným plynem nebo aktivním ochranným plynem. 
Plyn je rozváděn tlakovou hadicí z tlakové láhve do prostoru svarové lázně. Tím je oblouk izolován od okolí a nepůsobí na něj vzdušný kyslík. 

Interní ochranné plyny: 

• nereaktivní nebo málo reaktivní 
• čistý argon, helium nebo jejich směsi
• použití pro neželezné kovy, hliník, nikl, měď

Aktivní ochranné plyny:

• reaktivní plyny
• čistý CO2, argon smíšený s CO2
• pro svařování oceli

Svařování kovů v ochranném plynu

Ochranný plyn se nejčastěji používá pro MIG a MAG svařování. Svařovací drát je zdrojem energie i přídavným materiálem. Při dotyku drátu a základního materiálu vzniká zkrat. Svařovací drát se postupně odvíjí z cívky, základní materiál se roztaví a drátová elektroda se odtavuje. 
Pokud se svařuje ocel, používají se aktivní ochranné plyny (MAG). Při svařování hliníku a ostatních neželezných kovů se používají inertní ochranné plyny (MIG). 

Vyspělé varianty svařování 

MIG a MAG svařování se postupně rozšířilo. Pro tenké plechy je používána varianta CMT. Při velkosériové výrobě a pro různé tloušťky plechů se používá svařování LaserHybrid. 
Svařování metodou TIG (wolfram-inertní plyn) a plazma se používá pro všechny svařitelné materiály. Metoda TIG se však nejčastěji používá pro nerezovou ocel a neželezné kovy. 

Jak vybrat plyn pro svařování

Plyn pro svařování se vybírá na základě chemického složení a tloušťky materiálu, stavu povrchu materiálu, stupně mechanizace svařování, rychlosti svařování a umístění svařence.